Indická historie v češtině

 Podle konsensu v moderní genetice se anatomicky moderní lidé poprvé dostali na indický subkontinent z Afriky mezi 73 000 a 55 000 lety.

      Nejstarší známé lidské pozůstatky v jižní Asii však pocházejí z doby před 30 000 lety.

      Usazený život, který zahrnuje přechod od shánění potravy k zemědělství a pastevectví, začal v jižní Asii kolem roku 7 000 př.nl.

      Na místě Mehrgarh lze doložit domestikaci pšenice a ječmene, rychle následovanou kozami, ovcemi a dobytkem.

      Kolem 4 500 př. n. l. se usedlý život rozšířil do větších rozměrů a začal se postupně vyvíjet v civilizaci údolí Indu, ranou civilizaci Starého světa, která byla současná se starověkým Egyptem a Mezopotámií.

Tato civilizace vzkvétala mezi 2 500 př. nl a 1900 př. nl na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie a byla známá svým urbanistickým plánováním, domy z pálených cihel, propracovaným odvodněním a zásobováním vodou.

      Na počátku druhého tisíciletí př. n. l. trvalé sucho způsobilo, že se obyvatelstvo údolí Indu rozprchlo z velkých městských center do vesnic.

      Přibližně ve stejnou dobu se do Paňdžábu přesunuly indoárijské kmeny ze Střední Asie v několika migračních vlnách.

      Jejich védské období (1500-500 př.nl) bylo poznamenáno složením Ved, velkých sbírek hymnů těchto kmenů.

      Jejich varna systém, který se vyvinul v kastovní systém, sestával z hierarchie kněží, válečníků a svobodných rolníků, kteří vylučovali domorodé národy tím, že jejich zaměstnání označovali za nečisté.

      Pastýřští a kočovní Indoárijci se rozšířili z Paňdžábu do Gangské pláně, jejíž velké pásy odlesnili pro zemědělské účely.

      Skládání védských textů skončilo kolem roku 600 př. n. l., kdy vznikla nová, meziregionální kultura.

      Malé náčelníky neboli janapadas byly konsolidovány do větších států, neboli mahajanapadas, a došlo k druhé urbanizaci.

      Tato urbanizace byla doprovázena vzestupem nových asketických hnutí ve Velké Magadze, včetně džinismu a buddhismu, které se postavily proti rostoucímu vlivu bráhmanismu a nadvládě rituálů, jimž předsedali bráhmanští kněží, kteří se spojili s védským náboženstvím a dali vzniknout  k novým náboženským konceptům.

      V reakci na úspěch těchto činností byl védský bráhmanismus syntetizován s již existujícími náboženskými kulturami subkontinentu, což dalo vzniknout hinduismu.

Většinu indického subkontinentu dobyla říše Maurya ve 4. a 3. století před naším letopočtem.

      Od 3. století před naším letopočtem začala vzkvétat prakritská a pálijská literatura na severu a tamilská literatura sangamů v jižní Indii.

      dřevěná ocel pocházela z jižní Indie ve 3. století před naším letopočtem a byla vyvážena do zahraničí.

      Během klasického období vládly různé části Indie po dalších 1500 let četné dynastie, mezi nimiž vyniká říše gupta.

      Toto období, kdy došlo k náboženskému a intelektuálnímu oživení hinduismu, je známé jako klasický nebo zlatý věk Indie.

      Během tohoto období se aspekty indické civilizace, administrativy, kultury a náboženství (hinduismus a buddhismus) rozšířily do velké části Asie, zatímco království v jižní Indii měla námořní obchodní spojení se Středním východem a Středozemím.

      Indický kulturní vliv se rozšířil v mnoha částech jihovýchodní Asie, což vedlo k založení indických království v jihovýchodní Asii (Velká Indie)

      Nejvýznamnější událostí mezi 7. a 11. stoletím byl boj tripartity se zaměřením na Kannauj, který trval více než dvě století mezi říší Pala, říší Rashtrakuta a říší Gurjara-Pratihara.

      Jižní Indie vzestup několika imperiálních mocností od poloviny pátého století, zejména říše chalukya, chola, pallava, seran, pandian a impéria západních chalukya.

      Dynastie Cholanů dobyla jižní Indii a v 11. století úspěšně napadla části jihovýchodní Asie,   Srí Lanku a Maledivy.

      V raném středověku ovlivnila indická matematika včetně hinduistických číslic vývoj matematiky a astronomie v arabském světě.

      islámské výboje v omezené míře pronikly do moderního Afghánistánu a sindhu už v 8. století,  následovaly invaze mohammada gajiniho delhi sultán byl založen v roce 1206 n. l. středoasijskými turky, kteří na začátku 14. století ovládali velkou část severního indického subkontinentu  , ale na konci 14. století upadla a viděla příchod dekkánského sultána zámožný bengálský sultán také se objevil jako hlavní mocnost, která trvala přes tři století.

V tomto období se také objevilo několik mocných hinduistických států, zejména vidžaja nagar a rajputský stát, jako je Mewar

      15. století bylo svědkem nástupu sikhismu. Rané novověké období začalo v 16. století, kdy mughalská říše dobyla většinu indického subkontinentu, což signalizovalo, že se protoindustrilace stala největší globální ekonomikou a výrobní silou s nominálním HDP v hodnotě čtvrtiny  světového HDP, lepší než kombinace evropského HDP.

      Mughalové utrpěli na počátku 18. století postupný úpadek, což poskytlo příležitost pro Marathy, Sikhy, Mysoreany, Nizamy a nawapy a Bengálsko, aby získali kontrolu nad velkými oblastmi indického subkontinentu.

      Od poloviny 18. století do poloviny 19. století byly velké oblasti Indie postupně anektovány společností Východoindické společnosti, která jednala jako suverénní moc jménem britské vlády.

      Nespokojenost s pravidlem společnosti v Indii vedla k indickému povstání v roce 1857, které otřáslo částmi severní a střední Indie a vedlo k zániku společnosti.

      Indii poté přímo vládla britská koruna v Británii.